Bělehrádek Jan, 18. 12. 1896 Praha – 8. 5. 1980 Londýn, lékař a biolog. Syn školského a menšinového pracovníka Františka Bělehrádka (1867-1935), od 1896 ředitele kanceláře Ústřední matice školské a za 1. světové války předního činitele domácího odboje. Vystudoval medicínu na Karlově univerzitě; 1922-23 asistent na univerzitě v Lovani. 1925-27 docent, 1927-35 profesor lékařské biologie na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity  v Brně, od 1935 na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1937-38 děkan fakulty); 1936-39 ředitel Purkyňova ústavu obecné biologie UK. Vyvíjel rozsáhlou popularizační činnost (redaktor časopisu Věda a život). Od 20. let byl politicky činný v sociálně demokratické straně; ve druhé polovině 30. let se angažoval v boji na obranu republiky a na jaře 1938 patřil k iniciátorům manifestu Věrni zůstaneme. Za německé okupace se účastnil domácího odboje v rámci organizace Petiční výbor „Věrni zůstaneme“; v září-říjnu 1939 a od ledna do května 1945 byl vězněn v nacistických žalářích. 1945-46 první poválečný rektor Univerzity Karlovy; 1945-48 poslanec Národního shromáždění za Čs. sociální demokracii a předseda Čs. výboru pro Spojené národy. 1949 odešel do exilu; 1949-56 působil ve službách UNESCO v Paříži, od 1956 pracoval ve výzkumné laboratoři Middlessex Medical School v Londýně. Podílel se na činnosti exilové ČSSD i dalších organizací čs. poúnorového exilu; v závěru života se angažoval v Naardenském hnutí a v Britském výboru na podporu VONS. – Ve své vědecké práci se zabýval srovnávací fyziologií srdečního svalu, vlivem teploty na děje a významem vody pro život. Propagátor holistické koncepce obecné biologie. Autor řady odborných i popularizačních knih (Moderní názory o povaze živé hmoty, 1930; Temperature and Living Matter, 1935; Nauka o člověku, 1936; O holismu, 1941; Zrakem biologa, 1942; Člověk v číslech, 1945), spoluautor učebnice Obecná biologie (s V. Bergauerem, 1934; 4. vydání, 1946). V pozůstalosti zanechal nedokončené Paměti a dvě monografie.