Krejčí František Václav, 4. 10. 1867 Česká Třebová – 30. 9. 1941 Praha, novinář, literární a divadelní kritik, esejista a spisovatel. Původním povoláním učitel (1886-95 učil na obecné škole v České Třebové). 1895 spoluautor Manifestu moderny, 1895-96 redaktor Českých novin, 1896-97 Pelclových Rozhledů, od 1897 redaktor Práva lidu, kde se po léta uplatňoval jednak jako literární a divadelní recenzent, jednak jako kulturně politický publicista. V 90. letech stoupenec pokrokářského hnutí, posléze jeho levého křídla, 1896 spoluzakladatel Dělnické akademie, od 1897 člen sociálně demokratické strany. Roku 1918 člen Národního výboru čs., 1918-20 člen Revolučního národního shromáždění, 1929-35 senátor. 1919-20 vedl vládní delegaci k čs. legiím na Sibiři. Napsal řadu monografií o vůdčích osobnostech české národní kultury (Bedřich Smetana, 1899; Julius Zeyer, 1901; Jan Neruda, 1902; Karel Hynek Mácha, 1907; Jaroslav Vrchlický, 1913), esejistických knih (Sen nové kultury, 1906; Náboženství a moderní ideál člověka, 1905), politických úvah (Doba, 1916; Naše osvobození, 1919); zvláště podnětně se zabýval otázkou české kulturní a politické orientace v evropském kontextu (Češství a evropanství, 1931). Autor několika románů rozdílné literární hodnoty (Zlatá hvězda, 1909; Duch a krev, 1929; Dům v hluboké cestě, 1932), divadelních her, cestopisů a pamětí, jež vydány ve výboru Konec století až na podzim 1989.